Příběh startovního čísla

Máme je spojená s vítězstvím i velkými emocemi. Startovní čísla (nebo také závodní dresy či "bibs") jsou dnes samozřejmostí, bez které se neobejde žádný závod od sjezdu v Kitzbühelu až po sjezd divoké vody. Ale napadlo vás někdy, kdy se vlastně poprvé objevila a proč dnes vypadají tak, jak vypadají?

V úplných počátcích moderního sportu na konci 19. století se startovní čísla v podstatě nepoužívala. Diváci museli závodníky poznávat podle barvy čepic nebo dresů. První pokusy o systematické značení přišly s cyklistikou a atletikou – šlo o jednoduché papírové nebo látkové čtverce přišpendlené na záda.

Zlom přišel se sporty, kde je rychlost a pohyb natolik dynamický, že papírová cedulka neměla šanci přežít. Lyžování a vodní sporty potřebovaly něco víc.

U lyžování se startovní čísla vyvinula z těžkých lněných "přehozů", které se v mrazu stávaly tuhými a nasáklými vlhkostí. V 30. a 40. letech startovní čísla vypadala spíše jako zástěry.S nástupem syntetických vláken se začaly vyrábět pružná pletená startovní čísla, které se přizpůsobily pohybu těla. Startovní číslo už nebylo jen "cedulkou", ale stalo se součástí oděvu.

U kanoistiky nebo raftingu byla historie ještě dramatičtější. Tradiční bavlněná čísla po namočení ztěžkla o stovky gramů a omezovala závodníka v pohybu. Moderní historie startovních čísel pro vodáky je příběhem o sublimaci a hydrofobních materiálech. Dnes vyrábíme čísla z pletáží, které vodu doslova odpuzují a zůstávají lehké i po průjezdu tou největší peřejí.

Dnes už startovní číslo není jen kus látky s číslicí. V naší dílně na nich pracujeme jako na špičkovém funkčním doplňku. Barva se stává součástí vlákna. Číslo se nikdy nesloupe, nepraská a neztrácí barvu ani v extrémních podmínkách. Používáme specifickou vazbu, která zajišťuje elasticitu ve všech směrech. Závodník o čísle nesmí vědět – musí mu sedět jako druhá kůže.

Když si dnes závodník obléká startovní číslo, navazuje na tradici dlouhou přes sto let.